Dolomity srpen 2011

9.8.2011 – Úterý

V 20:30 jsme z Prahy vyrazili na sever Itálie do Dolomit.

10.8.2011 – Středa

V 5:30 jsme přijeli do Ortisei (kousek od města Bolzano). Tady pracuje jedna kamarádka, které jsme něco přivezli, hned jsme ji probudili a před hotelem kde pracuje jsme se pak uložili k spánku. V poledne po práci si nás vyzvedla a ukázala nám městečko. Hned se nám zlepšila nálada po únavné cestě, hlavně díky výborné kávě a dortíku. Před 18 h jsme se rozloučili jelikož ji opět čekala práce a my jsme se ubrali směrem Corvara přespat na parkoviště (souřadnice 46°32’50“S a 11°49’12”V) ze kterého půjdeme zítra první ferratu. Okolí je moc pěkné a samotné parkoviště má nadmořkou výšku skoro 2 000m n.m.

Ráno jsem užasl, že se v Itálii za průjezdy platí, dálnice to samé, až mě to při té únavě naštvalo i když to je stará známá věc. Také se na sebe trošku zlobím, protože jsem zapoměl koupit podrobnou mapu severní Itálie a tady ji nikde nemají. Ale je už večer a ta krása kolem člověku zvedne náladu J

11.8.2011 – Čtvrtek

Z parkoviště jsme se vydali vyzbrojeni zdolat naši první ferratu s názvem Brigata Tridentina. Vyrazili jsme před 10hod, naštěstí jsme nikde nezabloudili ani nespadli a tak jsme společně s houfem turistů dosáhli chaty Cavazza al Pisciadu (2586m n.m.) oproti průvodci jsme se lišili jen časem, nedosáhli jsme sportovního času 1h ani normálního 2,5 hod, ale dobyli jsme chatu něco po 14 hod. Ten houf turistů prostě zdržoval, ale bylo srandovní sledovat jak se tam dva starší pánové snaží dotáhnout tak 45ti letou milenku v kilech a to tak, že ji jeden tahá nahoru a druhý podepírá nohy, aby ji dodal jistotu, že fakt neuklouzne. Na to se dívá 30-40 lidí a za nimi fronta dalších, která nechápe kde to vázne a říkají si asi nějaké dítě, buďme trpěliví J

Když jsme si trošku odfrkli, opálili se, z pramínku vodu nabrali a na chatě laskominy okusili napadlo nás zdolat ještě samotný vrchol, dle průvdce i ukazatele cesta na 1h (mně se to hned nezdálo…) Nu a tak jsme kolem16 hod vyrazili, v 17 hodin jsme plivali krev, v 17:30 byli beznadějní a motala se nám hlava a v 18 hod jsme stanuli na samotném vrcholu Pisciadu – 2985m n.m.Do západu slunce zbývaly 3 hodiny tak jsme se po šutrech klouzali a valili dolů, už nebyl čas na jištění a navíc jsme byli zběhlí ferratisti J chaty jsme dosáhli kolem 19:30 a zpět k parkovišti jsme se vydali přes val Setus a paso Gardena. Nakonec z toho byl i hezký noční pochod a před 22 hodinou jsme začali dělat večeři. Krásnější den jsme si nemohli přát .-- sluníčko, hory, zážitky, žijeme, všem doporučujeme !!

12.8.2011 – Pátek

Jelikož se má počasí pokazit a mraky už nastupují vydáváme se směrem Lago di Garda, tam je prý jak u móře. A taky, že jo - plno lidí, žádný prázdný kemp a horko jak v… Voda čistá a teplá a tak jsme si alespoň zaplavali. Chtěli jsme přespat na velkém parkovišti ve městě Malcesine společně s ostatními turisty co nenašli volný kemp, bohužel tam byla cedulka, že od 23hod do 5 rána se tam nesmí stát a tak sotva co jsme usli a odbilo 23:30 kde se vzal tu se vzal modrý majáček a policista nás všechny poslal pryč. A tak jsme spali někde u cesty kde zákaz nebyl J

13.8.2011 – Sobota

Ráno jsme se vydali pěšky na tůru, směrem Monte Baldo.V polovině kopce jsme pak nastoupili na lanovku a jeli dolů (bylo nám horko a cesta po asfaltě nás nebavila). Okoupali jsme se v jezeře a vydali se za kamarády, kteří lezli ve skalách na severu. Zdolali jsme jednu stěnu poblíž městečka Arco a pak spali na pěkném parkovišti v lese.

14.8.2011 – Neděle

Po snídani jsme vyrazili na skálu a lezli celý den. V lese byly houby a tak jsme na oběd měli vaječinku s hříbkama.

Zdolali jsme sami stěnu 4b a 4c, s 5c nám musel pomoci Standa, který nám vytáhl lano a my jsme pak mohli vesele padat a pokoušet se stěnu zdolat. Péťa mě pak od poloviny nahoru „vytáhla“ abych měl pocit, že to dokážu J

15.8. – Pondělí

Ráno prší, škoda. Ale nevadí vydáváme se k Lago di Cavedine a plavem velmi rychle abychom v ledové vodě nezmrzli J Pak se přesunujeme směrem k městečku Drena, kde na hrad vede jednoduchá ferrata, kterou zdoláváme bohužel sami, bez přátel, jelikož Viki má problém s kolenem. Ferrata je krátká, ale moc pěkná, vede nad korytem řeky, jež je sevřeno skalami, jsou tam vodopády, tropický svět uvnitř skal a na konci nás čeká brouzdání řekou a neznačená stará část o kterou se zřejmě nikdo nestará, jelikož udržovaná část vede pouze k hradu. Bylo dobrodružné brodit se v teniskách korytem a lézt po mokré skále v temných zákoutích. Večer se přesouváme do dolomit k jezeru Fedaia.

16.8. – Úterý

Chceme zdolat Penia di Marmolada 3343m n.m.

Vstáváme v 7 hod ráno, abychom byli jako první u lanovky, která nás vyveze od Lago di Fedaia k chatě Rif. Pian dei Fiacconi (2626m n.m.) a usnadní nám tak výstup (cca 600m).

Všichni mají mačky a cepín, už to je signál, že to nebude jednoduché, krom toho my nemáme ani jedno. Jsme vybaveni dlouhým lanem, ferrata sety a přilbami. Tak nějak tajně doufám, že se přivážem na lano a půjde to sejít, pokud ne budeme se muset vracet zase přes ferratu a nikoliv po ledovci.

Kolem 9 hodiny jsme u chaty a vyrážíme společně s dalšími nadšenci a to je ten problém, jelikož mě nenapadlo, že všichni jdou nahoru přímo přes ledovec…po cca hodině mi to dochází a koukám kudy jsme měli jít… nechce  se nám vracet a tak hledáme cestu č. 606, která nás dovede k ferratě „odhadem“ přes kamenité pole (mysleli jsme, že to tak bude rychlejší a kratší, to byl omyl už druhý omyl dne). S vynaložením větší energie, než jsme předpokládali ji naštěstí nacházíme a napojujeme se na ni. K ferratě je to částečně přes sníh, kde se potkáváme se skupinkou tří italů z nichž jeden má tenisky, ale za to všichni cepín. Na malém ledovém poli jsou italové v pasti. My ledové pole obcházíme a já dělám stopy, abychom nesjeli někam do háje, italové se vracejí a jdou za námi (to sem měl chvíli pocit, že dělám dobrý skutek). Celkem vyčerpaní nastupujeme na ferratu, začátek nám připadá težký, ale pak je to v pohodě (jen mě znepokojuje, že potkáváme lidi, kteří tudy i sestupují). Počasí je slunečné a tak se kocháme nádherným výhledem. Před vrcholem je opět pasáž se sněhem, což nám činí problémy. Značně vyčerpaní dobýváme vrchol okolo 15 hod, potvrzuje se to čeho sem se po cestě obával, nemůžeme sestoupit po ledovci bez maček. Dáváme si tedy jídlo a kupujeme na cestu džus a nějaké tyčinky, jelikož naše zásoby jsme již snědli, abychom tam vůbec dokázali dojít. Bavíme se s italama, kteří nakonec vyražejí nazpět o chvíli dřív než my, jelikož my odpočíváme a psychicky se připravujem i na to, že nestihnem ani lanovku a tak budem muset šlapat až k jezeru tzn, že nás čeká cca 1300 výškových metrů.

Kolem 16hod vyrážíme, k ferratě se dostáváme vychytrale po kamenech a jen částečně po sněhu, ferratu zdoláváme celkem v pohodě, začínám zase věřit, že to zvládnem v rozumném čase a taky si říkám, že když lanovka končí v 16:45 tak možná už nikoho nebere nahoru, ale třeba dolů ano…takže by to bylo úplně v pohodě.

Je něco před 18h a my se dáváme na pochod nejprve přes sníh a pak kamením směrem k chatě, kde je stanice lanovky. V 19 hodin máme psychickou krizi, Péťu už delší dobu bolí hlava tak ji chůze po kamenech deptá, navíc jsme zabloudili a nemáme sílu postupovat tak rychle jak bychom chtěli. Chata je nadohled, ale lanovka už nejede a tak to směřujeme přímo dolů, jenže po pár minutách zjišťujeme, že tudy cesta nevede. Musíme šlapat zpátky do kopce, abychom se u chaty napojili na značenou cestu. Totálně vyčerpaní se dostáváme k chatě ve 20 hod, těsně před ní, když už se dáváme na značenou stezku dolů vidíme jak se dává lanovka do pohybu.  Poslední zbytky sil dáváme do poloběhu, abychom dorazili na chatu a zjistili, že obsluha právě odjela dolů a tak máme smůlu, je nám do pláče. Jak nás vidí, mají pochopení a nabízejí nám nocleh, jenže zítra potřebujeme být v Praze. Prosím alespoň o tabletku pro Péťu, dáváme čaj a malý odpočinek.

Dle průvodce to je dolů hodinu a dle směrovky taky, tma začíná v 21hod, ptám se zda je to opravdu hodina nebo z toho budu dvě hodiny, jelikož už nemáme sílu a budem pomalí. Dívají se na mě, na Péťu a pak na náš velký bágl, po ujištění, že máme jen jeden a ten ponesu já se ještě ptají zda máme světlo, odpovídám že ano. Prý se to dá zvládnout za 40 minut a tedy za tu hodinu bychom to měli stihnout, ale musíme jít hned a to zdůrazňují !! Je tam nějaká skála a tu prý po tmě nepřejdeme, pak jak uz začne zelená vegetace se nemůžeme ztratit a se světlem dojdem bezpečně na parkoviště u jezera.

Vydáváme se tedy na cestu, ještě nám ukazují zkratku od chaty a vysvětlují, že nejdříve vede stezka nalevo od lanovky a pak přechází doprava a říkají ať jdeme s rozumem na půl tempa, pak ať do toho dáme všechno a po tmě zase pomalu. Stezka se jeví nenáročná, pak přichází pasáž se skálou, která není težká, ale po tmě bychom se tady ztratili, nebo padli únavou při hledání značek kudy jít… Potkáváme zde dívčinu, která míří naopak nahoru k chatě, zdravíme ji a jelikož už padá tma spěcháme, abychom dorazili k „zeleni“. Daří se…za tmy pokračujeme po vyšlapaném chodníčku, ale cca 100 výškových metrů od parkoviště je jen kamení a žádná značka, ztrácíme se. Už vidíme auta na parkovišti, ale nevíme kudy, zkoušíme to, ale vždy dojdem do slepého místa, kde nelze pokračovat. Je pro nás šíleně namáhavé vracet se pořád ke stezce, kde jsme si ještě jisti a zkoušet to zase znovu. Nakonec zjišťujeme, že musíme kousek nahoru a ocitáme se na kamenitém poli, to pole si vybavuju z lanovky, klikatilo se od parkoviště nahoru…ale nikde žádná značka, jdeme tedy po něm a jen doufáme, že na konci nebude žádná prohlubeň ani nic jiného co bychom nepřekonali.

Po 22hod usedáme v běláskovi a dáváme si zbytek ovoce od snídaně, ta úleva, pohoda, lahodná chuť ovoce !

Na grafu není celý sestup až do 2000m, protože už to nevydržela ani baterka :)

Fotečky jsou zde

2011_08_Dolomity